Praxe
Sdružujeme ty, kdo AI staví a provozují. Výzkum a akademie jsou naším partnerem. Hlas Svazu ale patří provozu.
Odborných platforem má Česko dost. Chybí místo, kde se potkají lidé, kteří AI skutečně nasazují a mluví spolu otevřeně o tom, co je stálo peníze a kam to celé míří.
Sdružujeme ty, kdo AI staví a provozují. Výzkum a akademie jsou naším partnerem. Hlas Svazu ale patří provozu.
Česko si AI musí umět postavit, ne ji jen kupovat. Data i hodnota mají zůstat tady. Důkazem jsou postavené projekty.
Kdo staví AI, má vysvětlovat, co dělá, včetně rizik. Transparentnost je konkurenční výhoda, ne náklad.
Pravidelná setkání v uzavřeném kruhu, kde se mluví i o tom, co nevyšlo. Sdílené šablony, benchmarky a kontakty. Společný hlas tam, kde se rozhoduje o pravidlech.
Svaz nedoporučuje produkty. Ani produkty svých členů. Pracovní skupina bez výstupu se do roka ruší. A členství není odměna za příspěvek, ale za to, co člověk umí.
Praxe členů se mění v data, data v pravidla a v témata, o kterých se mluví.
Reálná nasazení jsou jediný spolehlivý zdroj poznání o českém prostředí.
Index a knihovna praxe převedou jednotlivé zkušenosti do čísel, na která se dá odkázat ve veřejné debatě. První vlna Indexu teprve poběží.
Z dat se stává orientační bod pro stát i trh. A ten přivádí další praktiky. Každý oběh je silnější než ten předchozí.
V roce 1964 spočítal kompozici obrazu počítač. Stalo se to v Lounech a nejspíš poprvé na světě. Není to příběh o umělé inteligenci, ale o tom, co si člověk nechá rozhodnout sám, když počítá stroj.

Zdeněk Sýkora začal v roce 1963 malovat obrazy, kterým říkal struktury: geometrické elementy (kruhy, půlkruhy, čtvrtkruhy) rozmístěné v pravidelné mřížce čtverců. Nechtěl ale, aby jejich rozmístění záviselo na jeho úsudku.
Se svým přítelem, matematikem Jaroslavem Blažkem, proto v roce 1964 napsal program. Běžel na LGP-30, americkém počítači, který v licenci vyráběl německý Eurocomp v Mindenu. Program měl čtyři pravidla postavená na dvou podmínkách: pokračovat v barvě a pokračovat v tvaru. Stroj pak přiřazoval prvky do volných polí tak dlouho, dokud nebylo prázdné ani jedno.
Pravděpodobně to byl první malíř v dějinách umění, který k tomu použil počítač. Metodu popsali v roce 1970 v časopise Leonardo, šest let poté, co ji poprvé spustili.
Tři zásady, které z té metody plynou. Žádná z nich nezestárla.
Sýkora si nechal to, co rozmístění předchází: jaké tvary do mřížky vůbec vstoupí a podle jakých pravidel se mají skládat. Zbytek byl výpočet. U modelu je to táž úroveň rozhodování: zadání a měřítko, podle kterého se výstup posuzuje. Jednotlivý výstup je až důsledek.
Nezůstalo u hotových obrazů. Ven šla i pravidla a postup, jak vznikly, takže se o tom dá po šedesáti letech mluvit ověřitelně. Svaz jde stejnou logikou.
Malíř uměl položit otázku, matematik ji uměl převést na program. Samostatně by na to nepřišel ani jeden. Většina dobrých nápadů v AI vzniká přenosem z jiného oboru.
Zásady se ale snadno vyhlašují. Níž je proto seznam toho, co si Svaz zakázal.
Není to opatrnost, je to podmínka fungování. Svaz chce být partnerem státu i médií – a tam je důvěryhodnost jediná páka, kterou máme.
Svaz nikdy nedoporučuje konkrétní produkt. Ani produkt člena.
Žádná čísla, která neumíme doložit. Metodika i data jsou veřejné.
Ve vedení nesedí jedna firma. Rada je volená, zápisy veřejné.
Žádný jednotlivý subjekt nesmí tvořit víc než 15 % rozpočtu.
Náš znak je kruh, čtvrtkruh a čtverec v mřížce tři na tři, tedy stejná stavebnice, z jaké Sýkora skládal své struktury. Rozdíl je v hustotě: jeho obrazy zaplňují celou plochu, náš znak nechává tři pole z devíti prázdná. Převzali jsme stavebnici a princip permutace, ne kompozici.
Sýkora, Z. – Blažek, J.: Computer-aided Multi-element Geometrical Abstract Paintings. Leonardo 3 (1970), s. 409.
Sýkorův vlastní popis programu i stroje: rozhovor s Vítem Petrjanošem, Počítačové umění?, 1991.
Struktury 1963–1973 a soupis díla na autorském webu, který spravuje Lenka Sýkorová.